Co je homeopatie

Homeopatie je jedinečný léčebný systém, který je (až na vyjímky jako chirurgie, optika, stomatologie, apod.) schopen nahradit klasickou medicínu.

Homeopatická léčba je šetrná, protože používá pouze přírodní zdroje, ale na druhou stranu je velmi účinná. Napomáhá stimulovat regenerační schopnosti organizmu tak, aby se mohl vrátit zpět do svého přirozené ´pohodového´ stavu. Pro každého je tento stav jiný, každý máme jiné přirozené nastavení. Někomu více vyhovuje klidný život a někomu vyhovuje být neustále v zápřahu, někdo si na bolest v krku dává zmrzlinu a někdo chce teplý čaj. Homeopatie neodbourává to, co je nám přirozené, ale jen staré nefunkční vzorce, které už jsou na překážku. Pomáhá nám nastolit rovnováhu a vnitřní harmonii, stav, kdy se cítíme šťastnějšími.

Něco více o homeopatii…

Pojďme se na ní podívat víc z blízka. Homeopatie je hned po čínské medicíně druhým nejrozšířenějším léčebným systémem na světě, což je zajímavé vzhledem k tomu, že jsou oba léčebnými systémi ryze přírodními. Svou filozofíí je nejblíž východním kulturám a kulturám indiánským, a to hlavně díky své holistické filozofii. Ale i v Evropě a Spojených Státech má své pevné místo.

Slovo homeopatie pochází z řeckého homeos = podobný a patos = nemoc. Tento název jí dal před víc jak 200 lety její zakladatel, německý lékař, Samuel Hahneman, na základě jednoho z jejích hlavních principů, a to že podobné se léčí podobným. Přestože homeopatie jako taková vznikla v 18. stol., její principy jsou tisíce let staré.

Právě její základní princip – léčba podobného podobným – je principem celého univerza. Všichni – i ti nejzarputilejší odpůrci homeopatie – znají moc dobře šťastné chvíle, které si obohatili veselou hudbou. A všichni známe chvíle, kdy truchlíme a pláčeme u naší ´oblíbené ´ smuteční hudby, dokud nám slzy tečou. A to je stejný princip. Nepatří  homeopatii, ta ho pouze využívá k léčebným účinkům (více v ´zákonech homeopatické léčby´). Dále homeopatie vychází z poznatků tisíce let ověřené čínské medicíny a ayurvédy (symbolika orgánů, nemocí, orgánové dráhy, čakerní systém, atd.). Je léčbou celostní. Vychází z toho, že lidé jsou úžasné (energetické) bytosti, ve kterých neustále probíhají složité procesy, které jsou propojené, a naše těla jsou víc než jen smětí chemických reakcí. Každý z nás jsme celkem, který funguje na více úrovních – fyzické, duševní a duchovní. A právě proto je homeopatie medicína celostní, dívá se na člověka jako na ucelený energetický a fyziologický celek. Každý z nás je takový malý nádherně fungující ekosystém, který za ideálních podmínek žije v symbióze s okolím a plní tu své poslání.

Abychom si trošku ukázali, jak ´celostně´ homeopatie funguje, použijeme případ ročního batolátka, které trpělo ekzémem. Maminka s ním šla k obvodnímu lékaři, ten jí poslal k dermatologovi. K němu docházeli asi rok, během kterého chlapeček dostával mastičky – od neškodné až po kortikoidní, opakovaně. Rok jeho životní síla odolávala, až to vzdala. Asi si řekla: tak když vy mě nechcete pochopit, když nechcete vnímat, kde je skutečný problém, já půjdu hlouběji. Z čínské medicíny víme, že kůže je propojena s dýchacím systémem a často se nám potíže přesouvají z kůže na průdušky a pak i plíce. Po roce se tedy chlapec konečně ´vyléčil´. Maminka zajásala, lékař si oddychl, a všichni byli spokojeni. Ale jen do té doby, než se po několika měsících objevily astmatické projevy. V klasické medicíně by nikoho nenapadlo, že by dýchací potíže měl řešit dermatolog – ten přeci řeší jen kůži a to, co je půl ani ne centimetru pod ní, ho už nezajímá. A tak se opakovalo podobné kolečko, tentokrát s jiným lékařem, který ordinuje o patro níž. Naštěstí pro chlapečka si maminka po nějaké době uvědomila, že tudy cesta skutečné léčby nevede. Kdyby tato maminka přišla k homeopatovi už ve chvíli, kdy se poprvé dýchací potíže objevily, homeopat by vnímal tento proces jako jeden, neoddělil by kožní problémy od dýchacích, viděl by mezi těmi dvěma stavy souvislost, a nejen mezi nimi – také  mezi kožními projevy a třeba porodem nebo těhotenstvím, nebo něčím jiným, co by tam vyvstávalo jakožto spouštěcí faktor.

Mnozí přichází buď s nějakou nemocí (fyzickou), aniž by řešili to duševní, nebo naopak přichází lidé s duševním problémem a říkají, že na těle jsou zcela zdraví. Až během sezení si uvědomí, že vlastně taky mají něco z toho druhého… Léčbu těchto dvou nelze oddělit. Duševní se zrcadlí na fyzickém. A opravdová léčba proběhne pouze za změny ve vnitřním energetickém nastavení.

To se odehrává i v následujícím případě: přišel klient s fobií ze psů. Je šílený strachy, když se k němu přiblíží třeba i jen malý roztomilý bišonek. Jeho strach začal jako emoční trauma v dětsví, které ale vytěsnil, a proto mi o něm na prvním sezení neříká. Strach někdy přechází až do paralýzi. Ztuhne mu tělo, nemůže se hýbat. Přichází proto, že paralýza se čím dál víc protahuje, a jednou přišla, když přecházel silnici, a málem ho zajelo auto. Je to vždy velmi akutní, náhlé, nemůže si pomoci. Buší mu srdce, a celé to vnímá jako ohrožení na životě. Zkoušel psychoterapii a jiné klasické způsoby léčby, ale nic nepomohlo. Prášky vysadil, stěžovaly mu běžné fungování, trpěl zvýšenou únavou a poruchami koncentrace, na to dostal další léky a ty zase způsobovaly další vedlejší účinky. Přišel na pokraji zhroucení.
Ukážeme si tady, že skutečná léčba bez změn v nastavení vnímání nemůže proběhnout. Pán zkoušel psychoterapii, ta byla založena jen na mluvení, a i když s terapeutem prošli všechno od začátku do konce, i když se učil relaxační techniky, a dokonce i na terapii maloval svoje emoce, nic z toho nepomáhalo. Po psychoterapii jen nabyl pocitu provinění a jakéhosi rozdvojení, protože věděl, že mu sousedovic bišonek nic neudělá, ale přesto se hrozně bál. Jeho problém pokračoval dál, souseda sledoval, jestli náhodou nejde a když šel s pejskem na procházku, zůstal raději doma a počkal.. Mluvení na strachy nezabírá. Strach je emoce, která je naprosto bazální, týká se našich instinktů a mluvení na ně nedosáhne. Musí přijít změna právě v tom instinktivním vnímání, neadekvátní energetický vzorec musí být změněn. Naše bytost nikdy nezapomene, že prošla traumatem, ale po opravdové léčbě přestane neadekvátně vyhodnocovat všechny situace se psy jak život ohrožující. Naše strachy, fobie, všechna bludná nastavení, vychází z naší zkušenosti – buď skutečné nebo přejaté, ale tak i tak, je tato zkušenost pro nás platná. A bludem se stává tehdy, kdy – jako tady u pána – už jsme dospělými, disponujeme jinými prostředky, než když jsme byli malí, velikostní poměr mezi námi a psy se také změnil, ale my pořád psy vyhodnocujeme jako něco, co nás může zabít – a to i psy nejmenší velikosti. A tohle nastavení musí být změněno, má-li dojít ke skutečnému vyléčení,  a ne jen mentálnímu   uspokojení.

Z toho je jasné, že jsem se klientovi na prvním sezení nesnažila vysvětlit, že sousedův bišonek je neškodný. Nemělo by to cenu, jeho mysl by nedosáhla na tak hluboký problém. Bylo zapotřebí něčeho, co se na tu energtickou úroveň dostane – homeopatická léčba, která mu přinesla obrovskou úlevu. Léky, které dostal, mu během pár týdnů začaly znatelně pomáhat a bylo to právě tím, že došlo ke změně vnitřního nastavení. Je to skoro, jako kdyby si sundal nějaké brýle a po nějaké době, co už je nenosí, si na ně ani nevzpomene. Po prvních dávkách léků měl pán sen, ve kterém se mu přehrála scéna z dětství. V tu chvíli už to byl léčivý sen, součást léčivého procesu na jeho duši, ne noční můra. Přišlo mu vysvětlení, dobré pro jeho pocit, odkud ta fobie pramenila. Bez homeopatických léků, které jsou schopny pomoci sjednat nápravu přímo u zdroje problému, by bylo těžké tento strach vyléčit.

Také mu mohly pomoci EFT nebo regresní terapie. Těch ale v tomto případě nebylo zapotřebí.

Životní síla

A jak je to všechno propojené?

Homeopatie tedy vychází z toho, že každý z nás je jednotou těla, mysli a duše. Jsme energetickým celkem a vše, co se v nás děje, se děje na všech úrovních… A nejen to, v každém z nás existuje moudrý  ´mechanizmus´, kterému se říká životní síla. Ta vychází z nehmotného centra, řídí nás na všech úrovních a má užasnou sebeléčivou schopnost.

Této životní síle (= energii) kdysi Hippokrates a jeho žáci říkali “vis medicatrix naturae” neboli léčivá síla přírody. Hahnemann, jenž jako první jasně definoval organon homeopatické léčby, jí říkal vitální síla (jistě znáte pojem vitalita). Na západě pro ni používají slovo “spirit” neboli duše (i když ne úplně přesně), Japonci ji říkají “chi” a Hindové “Prána”.

Naše řídící životní síla za ideálních podmínek dává naše tělo do pohybu tak, abychom mohli svobodně a bez omezení fungovat. Abychom mohli v každém okamžiku našeho života činit tak, abychom naplňovali naše sny.

Každému byla nadělena do vínku jinak. Někdo ji má velmi silnou, jiný ji má slabší. To se pak projevuje na jejím působení – třeba jak se každý vyrovnává s okolními vlivy, nebo i jak působí na okolí.

Homeopatický pohled na nemoc aneb nemoc jako výkřik ublížené duše

Naše životní síla je úžasná v tom, že k nám promlouvá a skrz naše fyzické útrapy nám dává najevo, na co bychom se měli soustředit. Tělo je jako jeviště, na kterém nám naše životní síla hraje divadlo, na jehož repertoáru je naše aktuální duševní dění. A jelikož většina z nás s ním neumíme pracovat, měli bychom být šťastní, že je naše životní síla tak laskavá a ukazuje nám na problém v té úrovni, na které jsme nejvíce schopni fungovat, tj. na úrovni fyzické, hmotné. Tím my pak máme šanci začít se lépe chápat a najít to, co je třeba řešit. To znamená, že symptomy nejsou nemocí jako takovou, nýbrž jejím následkem. Jsou jakýmsi jazykem naší nemoci. Jsou manifestovány přímo závisle na narušení energetické rovnováhy životní síly (vitální energie) a těla s ohledem na genetický předpoklad.

Homeopatie působí právě na tuto životní sílu. Vychází z toho, že nemoc začíná jejím narušením: za normálních okolností zdravě pusobící a volně obíhající vitální energie se vlivem vnějších stresů dostane do nerovnováhy.

Až po té následují fyzické symptomy, kterým se běžně říká nemoc (např. angina). Homeopatie léčí příčiny narušení naší životní síly a tyto symptomy zároveň.
Na symptomy se tedy můžeme dívat buď jako na omezující potíže, které chceme odstranit, nebo – a to je mnohem lepší – jako na řeč, kterou k nám naše životní síla promlouvá, protože chce, abychom pochopili, že se něco děje špatně.
Nemoc je z tohoto pohledu výzva, šlechetně podaná pomocná ruka, která – pokud se jí nebudeme vzpírat a potlačovat ji – nás dovede k našemu zdraví.
Každá část těla má svůj význam a každý proces má svůj význam v řeči životní síly, která nám ukazuje svou patologii právě na těch částech těla, které významově odpovídají základnímu problému.

Úžasná je tedy životní síla v tom, že je schopná vyprodukovat symptomy, kterými nás navádí. Svými projevy nás v podstatě upozorňuje na problém, říká nám, kam se máme dívat, kudy máme jít, abychom se vrátili zpět na cestu, kterou bychom bývali šli jako zdraví. Zdraví není neměnící se stav, je to neustále se vyvíjející proces, neboť v každém okamžiku jsme konfrontováni s nějakými rušivými podněty, kterým se musíme přizpůsobovat tak, abychom náš zdravý stav udrželi.

Každá část těla a každý způsob projevu symptomů něco znamená. Vším, co se s námi děje, nám naše životní síla naznačuje, kde je asi skutečný problém, se kterým se potýkáme. Nemoc můžeme vnímat také jako překážku, pro jejíž odstranění je třeba něco se naučit. A právě tím nás naše životní energie navádí k navrácení se zpět ke zdraví.

Jak jsem již uvedla, naše řídící životní síla je moudrá, ale podléhá působení okolních sil. V dnešní době máme takových negativně působících sil hodně. Jsou to různá životní znečištění a v neposlední řade nás životní styl, díky kterému se dostáváme do čím dál silnějších stresů – ať fyzických nebo duševních. Není pak divu, že naše životní síla se dennodenně musí utkávat s mnoha negativními vlivy a neustále je musí vyrovnávat, abychom vše ustáli (pokud jsme příznivci různých chemických preparátů, můžeme je brát jako další vnější stresy, které naše životni síla považuje za škodlivé).

Homeopatie jako cesta od nemoci ke svobodě:

Nemoc je tedy stav, kdy nemáme moc (máme ne-moc) nad sebou samým, kdy nemůžeme (ne-moci) jít po cestě vedoucí k našim snům.
Homeopatie nabízí možnost, jak člověku pomoci k tomu, aby nad sebou moc opět získal, aby mohl svobodně rozhodovat co, kdy, kde a jak bude -  přirozeně v rámci svých možností – konat.
Homeopat může pomoci člověku nastoupit tuto cestu za svobodou, neboť jen vnitřní svoboda se dá považovat za zdraví.

Nemoc je jakýmsi zaseknutím se ve stavu, který neodpovídá skutečnosti. Kdysi jsme tento reakční mechanizmus možná potřebovali, ale místo, abychom se ho po té vzdali, zasekli jsme se v něm. Uplatňujeme ho nadále, i když už není třeba.
Jako na příklad u pána s fobií ze psů. Tento příklad ukazuje jak na nesvobodu projevenou na duševní  úrovni, ale také i na úrovni fyzické.

Příkladů se nabízí mnoho, všechny vsak potvrzují to, že když jsme nemocní, nerezonujeme sami se sebou, nemáme kontrolu (moc) nad sebou samým a scházíme tím ze své cesty.